Vnitřní dítě, sebeláska a bezpečné místo v životě

S novorozeným děťátkem přichází na svět božská bytost a snad všichni známe ten blažený pocit při pohledu na křehkost, zranitelnost, ale zároveň i jakousi odzbrojující sílu, která z malého človíčka vyzařuje. Všichni jsme kdysi prošli touto cestou vývoje a vnitřní dítě kdesi uvnitř nás stále žije a pořád nese základní esenciální energii, která se pojí se „zdrojovým božstvím“, kde se vše děje „samo od sebe“. Naše vědomí se rodí z nepopsatelné lehkosti bezpodmínečnosti do hmotného světa, který má svá velká omezení. Po narození se stává kvalita našeho bytí závislá na naplňování našich potřeb, ke kterým sami nemáme v danou chvíli přístup.

Většina mláďat ve zvířecí říši, se hned po příchodu na svět dokáže postavit na vlastní nohy, kromě člověka. Díky vzpřímenému postoji těhotné matky a působící gravitaci, začíná vyvíjející se lidský plod při svém růstu tlačit na porodní cesty. Každé lidské mládě se následkem toho rodí předčasně, není schopno se samo po porodu pohybovat tak, jako ostatní savci. Miminko pocítí potřebu a pláče, dožaduje se péče a té se mu dostává více či méně podle jeho představ. Stává se, že zažívá pocity opuštěnosti, hladu nebo jiného nepohodlí a pak přichází někdo, kdo ho nasytí nebo vezme do náruče a vytvoří pocit bezpečí. V opačném případě prožije pocit bezmoci a tak vznikají podmínky pro traumatický zážitek. Všechny naše prožitky, blažené i bolestivé se ukládají do podvědomí a naše chování se později stává podmíněným v tom smyslu, že se příjemné snažíme znova vytvářet a neuspokojující se snažíme vyřadit z našeho prožívání. Některé přirozené projevy, které jsme se pokusili použít k naplnění toho, co vytvářelo pocit blaha a jednoty, se nesetkaly s přívětivou odezvou, proto je vyloučíme a ono vyloučené pak zůstává v nás nevyjádřené, neprožité a náš potenciál není možno prožívat naplno. Jsme tak připraveni o část naší síly.

Takto postupně procházíme obdobím svého růstu a vývoje z kojence, nemluvněte, batolete až do dětského věku a puberty. Každé z těchto období přináší další výzvy, pocity uspokojivé i zraňující. Podle okolností se pak otevíráme plnému prožívání života nebo se naopak více uzavíráme. Záleží na tom, jak v danou chvíli jsme schopni vzniklou situaci přijmout a zhodnotit a jaké jsou naše momentální možnosti.

Bohužel, často se stává, že právě díky různým traumatickým zážitkům v rovině hmotyse přestáváme cítit bezpečně a zažíváme pocit ohrožení. Nízko vibrační pocity jako je například vina, strach, hněv, odpor, smutek, přehluší spojení s jemnýmcitovým vedením naší duše, s naším vnitřním dítětem, božskou částí v nás. Stáváme se obětí našich emocí a pod jejich vlivem se za určitých okolností chováme reaktivně. Celý tento proces se může stát pro naše nitro velmibolestivým a to pak vede k tomu, že uvízneme svou pozorností ve světě, kde usilujeme v podstatě o přežití. Známé strategie, které k tomu volíme, jsou boj, útěk, nebo předstírání neexistence, zamrznutí. Neuvědomujeme si, že nebezpečí, které nás ohrožovalo, už pominulo a my bychom mohli z nastavení boje o přežití vystoupit. Jsme unášeni podvědomými proudy až do chvíle, kdy naší opuštěné duši dojde trpělivost a ozve se prostřednictvím psychického či fyzického nepohodlí. Bolest se stává tím, co nás nutí na naší cestě zastavit se, poodstoupit a opět cítit.

Pokud v tuto chvíli nalezneme dostatek odvahy a nadhledu může dojít k velkému obratu. Znovuobnovení kontaktu s naší duší může dát našemu životu nový směr a vrátit mu smysl.K tomu abychom mohli tento proces podstoupit,potřebujeme vytvořit bezpečné místo kolem nás i uvnitř nás. Potřebujeme obnovit důvěru sami v sebe, že se neopustíme, že vnímáme sami sebe, že máme sami se sebou soucit, že se milujeme. Následně pak můžeme vystoupit z role bezmocné oběti, na základě uvědomění, že teď už jsme my ti dospělí, kteří naplňují své potřeby, a z reaktivního chování můžeme přestoupit do aktivního. Můžeme ošetřit stará zranění vlastním pochopením a soucitem, můžeme se vrátit k dávno odmítnuté vlastní síle. Můžeme se stát tvůrci našich životů tím, že začneme naslouchat potřebám vlastního vnitřního dítěte a začneme je respektovat i naplňovat. Strach proměníme v lásku, odpor a hněv v přijetí. Začneme se znovu otevírat a stavět budoucnost z přítomného okamžiku tak, že zaměříme svou pozornost na svůj vlastní záměr.

Znovuobnovení kontaktu s naším vnitřním dítětem nás může navrátit do plnosti našeho života v citlivosti a radosti, bývá to však cesta, na které potřebujeme jistou dávku trpělivosti,protože se učíme rozvíjet sebelásku. Láska k sobě a soucit se sebou samým jsou základními kameny pro růst tvůrčí osobnosti.

„To, že jsem nasytil hladového, odpustil urážku a začal milovat svého nepřítele, to jsou veliké ctnosti. Ale co kdybych zjistil, že nejnuznější ze všech žebráků i nejdrzejší ze všech utrhačů dlí v mém nitru a že jsem to já, kdo je tak potřebný almužen vlastní laskavosti, a že já sám jsem tím nepřítelem, kterého je nutno milovat – co potom?  

                                                                                                                    C. G. Jung